Evropská unie se připravuje na obchodní válku s Čínou ⚔️

Evropská unie se připravuje na možné zostření obchodních vztahů s Čínou. Evropská komise začíná zvažovat nová restriktivní opatření, jejichž cílem má být narovnání dlouhodobě nevyváženého ekonomického vztahu. Brusel zároveň počítá s tím, že případné tvrdší kroky nezůstanou bez odezvy a Čína může přistoupit k odvetným opatřením.

Podle Evropské komise už současný stav obchodního a investičního vztahu s Čínou není udržitelný. EU proto mluví o potřebě robustnější a koordinovanější reakce. Ve hře jsou mimo jiné cla, dovozní kvóty, omezení investic nebo využití silnějších obchodních nástrojů proti nespravedlivé státní podpoře a nadměrné výrobní kapacitě čínského průmyslu.

Napětí roste zejména kvůli tomu, že evropské firmy čelí levné konkurenci z Číny, která podle evropských představitelů často těží z rozsáhlých státních subvencí. Právě ty měly výrazně pomoci čínským společnostem získat podíl v klíčových odvětvích, jako jsou solární panely, ocel, hliník, telekomunikační technologie, větrné turbíny, automobily nebo chemický průmysl.

Globální tržní podíl Číny v klíčových odvětvích

Zdroj: Bloomberg

Čína mezi lety 2005 a 2024 výrazně posílila svůj podíl na globálních tržbách v klíčových průmyslových odvětvích. Nejvýraznější posun je vidět u solární energetiky, kde čínský podíl vzrostl z 14 % v roce 2005 na 87 % v roce 2024. Silný nárůst je patrný také v lodním průmyslu, kde se podíl zvýšil z 34 % na 50 %, u oceli z 22 % na 49 % a u hliníku z 8 % na 40 %. Zcela novou silnou pozici si Čína vybudovala také u větrných turbín, kde se dostala z 0 % na 26 %. Tyto údaje ukazují, že nejde pouze o běžnou obchodní konkurenci, ale o strukturální změnu globální průmyslové síly.

Prohlubující se obchodní nerovnováha Evropy s Čínou

 

Zdroj: Bloomberg

Z pohledu EU je problémem také rostoucí obchodní deficit. Dovoz z Číny do EU se během poslední dekády výrazně zvýšil, zatímco evropský export do Číny rostl mnohem pomaleji. Obchodní mezera se tak postupně rozšiřovala a loni dosáhla zhruba 361 miliard EUR. Největší nerovnováha byla patrná po roce 2020, kdy čínský export do Evropy prudce rostl a v roce 2022 se dostal poblíž hranice 600 miliard EUR. I když následně mírně oslabil, rozdíl mezi dovozem a vývozem zůstává velmi vysoký.

Tato nerovnováha je pro evropské politiky stále citlivější. EU se nechce dostat do situace, kdy bude závislá na Číně u strategických produktů, ale zároveň nechce poškodit vlastní exportéry. To je patrné zejména u Německa, které má silně exportně orientovanou ekonomiku a nechce zbytečně vyostřit vztahy s Pekingem. Francie naopak patří mezi země, které dlouhodobě tlačí na tvrdší ochranu evropského průmyslu.

Významným tématem zůstává také závislost Evropy na čínských dodávkách strategických materiálů. Pokud by došlo k přerušení přístupu k vzácným zeminám a permanentním magnetům, dopad by mohl být velmi bolestivý. Podle odhadů by roční výpadek mohl ohrozit globální HDP v hodnotě až 4,4 bilionu USD. V Evropě by mezi nejzranitelnější země patřilo Německo, kde by se problémy rychle přenesly do automobilového, průmyslového i technologického sektoru.

Bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi již dříve varoval, že pokud Evropa nedokáže konkurovat USA a Číně, může ji čekat dlouhodobý úpadek. Podle jeho návrhů by EU potřebovala dodatečné investice v objemu 700 až 800 miliard EUR, tedy přibližně 4,7 % HDP, aby zacelila inovační mezeru, snížila energetické náklady a posílila vlastní obrannou i průmyslovou základnu.

Čína obvinění ze státních subvencí odmítá a tvrdí, že podpora domácích podniků je běžnou praxí i v jiných částech světa. Peking zároveň označuje evropské debaty o snižování rizik, omezení závislosti nebo nápravě obchodní nerovnováhy za jinou formu protekcionismu. Čínské ministerstvo obchodu již naznačilo, že pokud EU zavede nová jednostranná omezení, Čína přijme protiopatření na ochranu svých zájmů.

Pro investory je současná situace důležitá hned z několika důvodů. Tvrdší obchodní politika může ovlivnit evropské průmyslové firmy, automobilky, technologické společnosti i výrobce obnovitelných zdrojů. Zároveň ale může podpořit domácí evropské producenty, pokud Brusel skutečně přistoupí k ochraně trhu před levnými čínskými dovozy. Klíčové bude, zda se členské státy dokážou shodnout na společném postupu.

Evropa tak stojí před nepříjemnou volbou. Buď bude pokračovat v opatrném přístupu a riskovat další ztrátu průmyslové konkurenceschopnosti, nebo zvolí tvrdší kurz vůči Číně, který však může vyvolat obchodní odvetu. V obou případech se ukazuje, že vztah mezi EU a Čínou vstupuje do nové fáze, ve které už samotný dialog nemusí stačit.