Francie na pokraji

Rozhodnutí ponechat Sébastiena Lecornua ve funkci premiéra a rozšířit vládu o šest bývalých členů strany Les Républicains (pravice) a osm vysokých státních úředníků nijak nezmírňuje hluboký pocit nestability, který tíží francouzský politický život. Tato druhá Lecornuova vláda, sotva sestavená, již čelí dvojité hrozbě nedůvěry: krajně levicová La France Insoumise a krajně pravicové Rassemblement National podaly každá svůj návrh a socialistická strana zvažuje třetí, který by mohl přijít po představení státního a sociálního rozpočtu v úterý.

Zítřejší zasedání Rady ministrů v 10:00 bude skutečnou zkouškou ohněm pro vládu, která se ocitla pod enormním tlakem. Právě zde budou prezentovány návrhy zákona o státním rozpočtu a zákona o financování sociálního zabezpečení, než budou předloženy Národnímu shromáždění. Vzhledem k časovému tlaku půjde o totožný text jako ten, který byl 2. října zaslán Nejvyšší radě pro veřejné finance. Jedná se o rozpočet kontinuity, s minimálním manévrovacím prostorem, který odráží jak politické omezení, tak tlak finančních trhů.

Oficiálně si vláda stále klade za cíl snížit veřejný deficit pod 5 % HDP do roku 2026 a potvrzuje evropský cíl 3 % do roku 2029. Cesta k tomuto cíli je však stále strmější: hospodářský růst byl revidován směrem dolů na 1 % a každá desetina procentního bodu navíc u deficitu dále zatěžuje státní dluh, který již překročil 114 % HDP. V současné situaci, kdy výnosy francouzských dluhopisů (OAT) se drží na 3,470 % a rozdíl oproti německému Bundu činí 0,844 %, by i drobná rozpočtová chyba mohla opět vyvolat napětí na trzích se státním dluhem.

Rozpočet pod taktovkou Lecornua je formován vynucenou úsporou. Úspory ve výši šesti miliard eur mají vzejít ze snížení provozních nákladů státu a sociálních transferů. Premiér stáhl některá kontroverzní opatření, jako např. zrušení dvou státních svátků navržené Françoisem Bayrouem, ale zachovává pevné odhodlání omezit „životní úroveň státu.“

V daňové oblasti Sébastien Lecornu odmítl tzv. „Zucmanovu daň“ požadovanou levicí a místo toho navrhl „daň z finančních aktiv“ držených rodinnými holdingy, která má přinést 1 až 1,5 miliardy eur. Plánuje také zachovat vyšší příspěvek z vysokých příjmů a snížit daň z přidané hodnoty pro firmy (CVAE), což by znamenalo výpadek 1,1 miliardy eur. Mezi další úpravy patří mírné snížení daně z příjmu pro nízkopříjmové páry a úprava paušální slevy pro bohatší důchodce.

V oblasti sociální politiky premiér připustil částečné pozastavení důchodové reformy, což je klíčový požadavek socialistů. Nadále však trvá na škrtech ve zdravotnictví, zejména zdvojnásobením spoluúčasti pacientů a zpřísněním pravidel pro pracovní neschopnost. Navrhované „bílé období“, tedy zmrazení mezd státních zaměstnanců a sociálních dávek, by mělo být prodlouženo. Zvažuje se také cílené navýšení důchodů žen.

Tato mozaika opatření odráží defenzivní postoj vlády v režimu přežití. Kombinací fiskální disciplíny, selektivních daňových úlev a opatrné sociální politiky se kabinet snaží zmírnit nedůvěru trhů, aniž by vyvolal hněv veřejnosti. Nejde však o ekonomickou vizi – jde o poslední zoufalý pokus.

Krize ve Francii již není pouze fiskální, ale systémová. Prezidentova většina, uměle rozšířená o křehké spojence, jen stěží zakrývá erozivní rozpad politického středu. Hrozící návrhy na vyslovení nedůvěry mohou být předehrou k rozpuštění Národního shromáždění v následujících týdnech – krok riskantní, ale stále pravděpodobnější, pokud má být obnovena legitimita.

Francie, sevřená mezi politickou nestabilitou, finanční zranitelností a demokratickou únavou, kráčí po samém okraji propasti. Je „příliš velká na pád,“ ale nyní musí dokázat, že je stále schopna vládnout, reformovat a přesvědčovat. Jinak riskuje, že se stane demokracií visící mezi netrpělivostí trhů a únavou svých občanů.

Dokud se politika omezí jen na řízení krizí místo jejich překonávání, zůstane republika na pokraji zlomu.