Obcházení Hormuzu: státy Perského zálivu závodí s časem

Státy Perského zálivu urychlují výstavbu ropovodů, plynovodů a přístavů a předhánějí se v nových nápadech, jak obejít Hormuzský průliv. Projekty jsou technicky i finančně proveditelné, současnou krizi však nevyřeší.

I kdyby práce začaly okamžitě, významné zvýšení alternativní exportní kapacity by pravděpodobně přišlo až v roce 2027, zatímco důkladnější přestavba regionálního systému by trvala až do konce dekády.

Zatímco ropa a další paliva mohou těžit ze stávajících i budoucích alternativních tras, katarský LNG zůstává odříznutý od trhů a vyhlídky na alternativní exportní koridory jsou omezené.

V současnosti mají pouze Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty velké funkční exportní trasy, které obcházejí Hormuz. Jejich kombinovaná kapacita činí přibližně 6 až 7 mil. barelů denně. To pomáhá zmírnit nabídkový šok, ale problém to neřeší.

I při úplném uzavření Hormuzského průlivu zůstávají alternativní trasy, které s různou účinností dokážou přesunout zhruba 40 % exportu z Perského zálivu. V praxi to znamená, že z přibližně 20 až 30 % globální nabídky paliv nebo hnojiv, kterou dříve zajišťovaly země Perského zálivu, zmizelo z trhu pouze asi 15 %. To je stále nepříznivé, ale ne tak kritické, jak by se mohlo zdát.

Stojí také za doplnění, že Hormuzský průliv není nikdy „zcela“ uzavřen. Íránské metody útoků na lodě zůstávají velmi primitivní, což v kombinaci s prudce rostoucími sazbami za přepravu znamená, že někteří kapitáni se rozhodnou blokádu prolomit a riskovat ostřelování.

Scénář dlouhodobé války s Íránem je však stále pravděpodobnější. Pokud se naplní, země Perského zálivu si nemohou dovolit spoléhat na riskantní námořní manévry a přetížené alternativní trasy.

Potřebné jsou obrovské, drahé a ambiciózní projekty, které dokážou skutečně změnit regionální rovnováhu sil, a to rychle. Perský záliv může být jedním z míst, kde mají takové projekty největší šanci na úspěch.

SAE jsou nejblíže skutečnému průlomu

Nejpokročilejší projekt realizují Spojené arabské emiráty. Stávající ropovod Habshan–Fujairah dokáže přepravit přibližně 1,5 až 2 mil. barelů denně z ropných polí do přístavu nacházejícího se mimo průliv. Druhá linka, která je nyní ve výstavbě, má tuto propustnost téměř zdvojnásobit. V květnu ADNOC uvedl, že investice byla „zhruba z 50 %“ dokončena. Plný provoz je plánován již na rok 2027.

Jde o nejpřímočařejší a nejsnadnější z projektů navrhovaných v regionu. Dodatečných zhruba 1,5 mil. barelů denně je hodně a významně by to zlepšilo nabídkovou situaci, přístav však zůstává v dosahu íránských raket a dronů, což by v budoucnu mohlo ovlivnit jeho propustnost.

SAE zároveň plánují potrubí pro benzin, naftu a letecké palivo a také rozšíření přístavu na východním pobřeží. Úřady jsou poměrně sebevědomé a už mluví o snížení závislosti na Hormuzu na nulu. Tyto ambice by však neměly být špatně pochopeny: obejít Hormuzský průliv v podmínkách Blízkého východu je proveditelné a ekonomicky smysluplné. Jedinou otevřenou otázkou je časový horizont. Odříznutí závislosti SAE na Hormuzském průlivu je otázkou let, nikoli kvartálů.

East-West

Saúdská Arábie má ropovod East-West, který spojuje východní ropná pole s přístavem Yanbu u Rudého moře. Jde o nejdůležitější alternativu k Hormuzu, s nominální kapacitou kolem 7 mil. barelů denně, i když v praxi jde přibližně o 4 až 5 mil. barelů denně.

Rijád zvažuje zvýšení kapacity systému o 1 až 2 mil. barelů denně. Jde však o projekt zcela jiného rozsahu. Ropovod East-West je dlouhý výrazně přes tisíc kilometrů a vede středem Arabské pouště, jedné z nejnehostinnějších oblastí na Zemi. Realistický časový horizont dokončení rozšíření kapacity tímto směrem je mezi lety 2029 a 2031.

Ani tato trasa není bez kinetického rizika. V sousedním Jemenu působí Hútíové, kteří se ve spolupráci s Íránem snaží ohrožovat komerční lodní dopravu přes Rudé moře a Adenský záliv. Hrozba ze strany Hútíů je významná, ale stále o řád menší než ta, kterou představuje Írán. Vzhledem k íránské blokádě však může skupina čelit rostoucím potížím s udržením operací.

Obtížná situace Iráku a Kuvajtu

Tam, kde se nepohodlí mění v naprosté zoufalství, jsou Irák a Kuvajt. Kuvajt nemá žádnou nezávislou exportní trasu, která by obcházela Hormuz. Během blokády země snížila produkci na potřeby domácího trhu a vypověděla kontrakty s odvoláním na doložku vyšší moci.

Irák je v lepší pozici, protože má určité alternativy, žádná z nich však nedokáže rychle nahradit přístavy v Basře. Ropovod Kirkúk–Ceyhan do Turecka má nominální kapacitu téměř 1,5 mil. barelů denně, skutečné využití však zůstává nízké. V cestě stojí technické i politické problémy.

Irák vyváží přibližně 50 000 barelů denně silniční dopravou. Jde o záchranné lano pro státní rozpočet, ale v měřítku trhu je tento objem mikroskopický. Země zahájila výstavbu hlavní trasy Basra–Haditha s projektovanou kapacitou 2,5 mil. barelů. Haditha však leží hluboko ve vnitrozemí. Plný export by vyžadoval další napojení na Turecko, Sýrii nebo Jordánsko.

Skutečný tržní dopad této investice je proto možný nejdříve kolem roku 2029, s plnějším efektem až v letech 2030 až 2032.

Katar bez alternativ

Situace Kataru je nejtěžší. Katar zvolil ambiciózní strategii specializace na export zemního plynu, aby si zajistil lepší tržní pozici a vyšší marže. Až do vypuknutí války mezi USA a Íránem tato strategie fungovala velmi dobře. Nyní se však mění v obrovskou zátěž.

Plynovod k Rudému moři, Ománu nebo Fujairah by k nahrazení současných terminálů nestačil. Na novém pobřeží by bylo nutné vybudovat zařízení na zpracování a zkapalňování plynu, kryogenní zásobníky i terminál pro specializovaná plavidla. Taková investice by byla mnohem dražší a časově náročnější než standardní infrastruktura. V současnosti zůstávají všechny iniciativy ve fázi plánování.

Bilance

• Do konce roku 2026 bude zvýšení kapacity i v nejlepším scénáři zanedbatelné.
• Ve druhé polovině roku 2027 by dodatečná kapacita mohla být vyšší přibližně o 1,5 až 3 mil. barelů denně.
• Skutečná „revoluce“ může přijít až v období let 2028 až 2030, s realistickým zvýšením kapacity mimo Hormuz o 6 mil. barelů denně.

Komunikace států Perského zálivu proto naznačuje skutečné obavy, což samo o sobě lze vnímat jako signál, že kampaň v Íránu není blízko konce.

Tlak není rozložen rovnoměrně:

• Saúdská Arábie a SAE prosazují dlouhodobou strategii odolnosti vůči íránským útokům.
• Katar stále analyzuje své možnosti.
• Kuvajt a Irák mezitím bojují o přežití.